MASO

„JE TO MASO…“

aneb „PĚSTOVANÉ“ MASO, UMĚLÉ OPLODŇOVÁNÍ LIDÍ A VYKASTROVANÍ MUTANTI

   Došla jsem k zásadnímu životnímu závěru. Přehodnocuji hloubkově své stravovací návyky. Poslední roky jím maso jen okrajově a spíše jen tehdy, když se pohybuji v Bosně a Hercegovině, kde mi chutnalo místní telecí, které se snad ještě nějak svobodněji pase po místní krásné přírodě a možná za ten dar z masa zvířete při zabíjení přidají i modlitbu a poděkování. Nevím, to maso tam je prostě jiné. Rozhodla jsem se ale být důslednější a budu se od nyní kromě zeleniny, ovoce a příloh krmit jen tím, co se narodilo přírodní cestou pářením dvou zvířat, a pak to třeba člověk ulovil – ideálně v moři (mám moc ráda např. mořské ryby i krevety). Důvodem je nejen soucit ke zvířatům, které jsou mnohdy spíše pěstované maso než chovaná zvířata, jak to ještě bylo dříve a třeba v některých místech dnes ještě i je. Důvodem je především soucit ke mě samé. 

   Jsme to co jíme. To už víme dlouho. Vše co sníme nás nějak tvaruje ovlivňuje – stav našich orgánů, fungování celého systému, náš vzhled ale také stav naší mysli, emocí, psychiky. Tak si vemte, že takové zvíře, které si potom koupíte rozporcované a sníte ho upravené na talíři celý život postávalo v nějakém omezeném prostoru, třeba pod umělým světlem a bylo mu zcela jasné, že jeho životním úkolem, který mu nadčlověk vybral je narůst do požadované velikosti a umřít. Kdyby jen to, krmen je hnusem a protože je z toho prostředí a života celý nesvůj často chytne nějaký virusek, který se přeci jednoduše přeléčí nějakými těmi antibiotiky. No a nezapomeňme na hormony, aby to taky hezky rostlo a rodilo se. Hormony se cpou jak do zvířat, tak do lidí. Všechen ten mix pak nejenom sníme ale pro jistotu ještě vypijeme ve vodě. Raději o těch všech procedurách a metodikách dnešního „chovu“ ve velkém ani nechci vědět. Vím ale jedno, tato zvířata mají upřené základní potřeby včetně páření. Jsou oplodňována uměle tak, jako jsou řízeny všechny jejich další životní funkce. Že by tedy byla náhoda, že i lidé se nyní mnohem častěji nechávají oplodnit uměle?

close up photo of cows
Photo by Kat Jayne on Pexels.com
   Příčin zvyšující se neplodnosti u lidí je jistě mnoho. Někdy nejsme s tím vhodným partnerem, jindy jsme netrpěliví a chceme to dítě hned tak, jak jsme si racionálně naplánovali. Někdy uvěříme lékařům více než vlastnímu tělu – napočítali v laboratoři přeci malý počet vajíček/spermií, takže by to asi nešlo, měla jsem úraz, prodělala nemoc, takže to asi nepůjde,… Ono i ta duše, která se k nám chystá a ještě se jí nechce tak ví co dělá. Přece nepůjde tam, kde ještě nejsou rodiče připraveni. Oni ale na dítě připraveni jsou. Skutečně? Jsou jejich životy tolik naplňující, že se rádi o překypující každodenní radost podělí ještě s dalšími členy domácnosti, o které budou rádi pečovat dnem i nocí do úmoru i v případě, že narození dítěte bude z různých důvodů znamenat výrazné snížení materiálního životního standardu, malý nebo téměř žádný čas a prostor na odpočinek, dokud dítě neumístíme do nějakého ústavu a třeba péči dnem i nocí v případě nemoci. Skutečně je stav života tohoto páru připraven na příchod dítěte? Nebo má dítě zaplnit prázdnotu života rodičů či sloužit jako hračka nebo „zaplňovač“ prázdnoty prarodičů v případě, že rodiče si pořídili dítě tak nějak, že se to v tomto věku dělá nebo aby potěšili širší rodinu a přeci jen raději budou pokračovat ve stejném životním stylu jako před dítětem. Tím rozhodně nechci říct, že život s dítětem by měl být nějakou formou oběti vlastního života a vlastní kreativity. Právě naopak, s dítětem se člověku jasně vyjasní co má smysl a co ne. Rozhodně ale člověk poté potřebuje více schopnosti se přizpůsobit, improvizovat a řešit věci v přítomném okamžiku a tak jak přijdou.
pregnancy pregnant motherboard parenthoof
Photo by freestocks.org on Pexels.com
 Nikdy nezapomenu na těžce manipulativní plakát „PLODNOST NENÍ SAMOZŘEJMOST“, který jsem vídala ve Zlíně, kde je jedna z hlavních oplodňovacích stanic pro lidi. Velmi mě to pobuřuje. S plodností se přeci rodíme, je to dar, který je od přírody a vrozený a ano, můžeme ji časem ztratit. Nebo nám není dána v případě „projektu“, který pro nás není vhodný. Někdy přitom může stačit jen upravit stravu, své fyzické i psychické zdraví, životní styl, postoj, apod. Když jsem ještě měla televizi, viděla jsem dobrý dokument, kde sledovali páry, kteří nemohli otěhotnět dlouhodobě. A představte si, že někde stačila taková malá věc jako přestat pít populární kastrující limonády oblíbených značek. Někdy se může stát, že z vyššího důvodu prostě dítě člověk mít nemá. Někdy jen hluboké a procítěné přijetí takového náročného životního údělu může pomoci. Dříve pohanské a jiné z dnešního pohledu údajně „primitivní“ společnosti věnovali plodnosti speciální dny a k otěhotnění se vybírala speciální místa. Tyto prastaré zvyky, které nesou hlubokou moudrost jsme ale již na našem území většinou zapomněli. Pomohlo by si rozvzpomenout.
   Sama jsem velmi urputné kampani atakující to, co je lidem přirozené, tedy plodnost, ještě v poměrně silné nevědomosti podléhla a když jsem hned první měsíc nebo dva neotěhotněla, šla jsem se kontrolovat, jestli jsem v pořádku (podle gynekologa jsem totiž měla málo hormonů. Čemuž jsem uvěřila, a tak mi jakési bobule vnutil, bylo mi z nich ale zle, takže jsem je díky bohu nebrala a otěhotněla bez bobulí i manipulace). Můj dnešní závěr je, že je možné, že v dnešní době už plodnost skutečně není samozřejmostí, protože mimo jiné většina společnosti konzumuje vykastrované maso, které vlastně ani nikdy nebylo živé, protože bylo v hnusných podmínkách dá se říci laboratorně vypěstováno. Stejně tak dnes žijí lidé. Hlavně aby vše bylo jednoduché a pohodlné a my nic nemuseli, jen vydělat peníze, pak trošku odpočinout u televizky a tu prázdnotu co pak cítím uvnitř sebe zabít nějakým hezkým nákupem.
   Kdysi jsem byla se synem v zoo a zamýšlela jsem se, jak se postavit k zoologickým zahradám a způsobu, jakým jsou tam chována zvířata. Dospěla jsem k názoru, že lidé na tom nejsou o nic hůř než zvířata v slušné zoo. Žijeme mezi čtyřmi stěnami, v pravoúhlých ulicích, naše svoboda je v mnoha směrech omezena, oplodňujeme se také uměle (několik zvířat v zoo má prý ještě to štěstí, že se připouští).
   Zvrácenost dnešního fungování lidské společnosti je bez šance na řešení v tom, že v každé oblasti má někdo kousek své viny, kterou by nerad přiznal. Přitom by tím pomohl dalším lidem a celé společnosti. Jen toto léto jsem poznala tolik lidí, kteří své velké materiální bohatství získali jedovatými postřiky, o nichž vědí, že ublížili jak lidem, tak zvířatům a celé přírodě. Mluvila jsem také s paní, která dělala dojnici a viděla vše jak je. Dozvěděla jsem se, že když český supermarket nepřijal dovozové maso, protože bylo evidentně zkažené, tak ho kamioňák odvezl opět před půl Evropy zpět, kde ho „upravili“ tak, aby ho český prodejce přijal a totéž maso poté prošlo až k zákazníkům. Většina lidí přeci nechce udělat něco pro všechny, přírodu, prostě tak pro dobrou věc za cenu, že by přišel o slušný životní standard a své „jistoty“, které získává tak, že někdo uvěřil, že musí mít jeho výrobky.
   Podívejte se kolem sebe. Kdo žije v luxusu, na čem vlastně vydělal? Výrazný ekonomický zisk bohužel nevzniká z ochrany přírody, podpory života zvířat či lidí v jejich přirozeném prostředí, výrobě výrobků, které mají dlouhou trvanlivost a jsou neškodlivé a nevyvolávají závislost. Soběstačná řešení lidského obydlí samozřejmě systému nevoní. Mohl by se totiž snížit zisk. Ta přirozená krajina ve svém původním rázu, louky, remízky a volně se pohybující zvěř i lidé by možná nakonec mohla udělat i smysluplnou ekonomiku, ale je fakt, že změn by muselo nastat mnoho. Vhodné by také bylo, aby lidé, kteří mají chuť obdělávat šetrně půdu a chovat zvířata v úctě, by měli podporu státu. Utopie? Je pravda, že dlouhodobé dopady lidského konání nikdo nebere v potaz a neměří. Potřebujeme přeci zaplatit měsíční účty, hypotéku, dětem školku, zdravotní-sociální, no a koupit si předražené a nekvalitní potraviny, kterými jsme obklopeni. Jo a nezapomenout na výlohy v lékárně a lékaře.

   Nedivme se potom, že se ve společnosti a v politice setkáme s různými vykastrovanými mutanty. Daný stav a maso, které se zde denně podává a i několikrát denně pojídá totiž k ničemu jinému vést nemůže.

food healthy dinner lunch
Photo by Angele J on Pexels.com

   V případě, že tedy nemáte tak jako já to štěstí mít kus své země, kde si vypěstujete to nejlepší a tím se nakrmíte, zjistíte, že dostat se ke kvalitní potravě může být složité. Asi i proto se pohybuji hodně u moře, kde je to v tomhle ohledu přeci jen jednodušší. Když mohu, piji vodu z pramene.

man and woman bathing on running water
Photo by Artem Bali on Pexels.com

   Chcete-li se alespoň jednorázově nakrmit mořskými plody a rybami, které krásně vyrovnávají náš prostředím a umělou potravou zničený hormonální systém včetně štítné žlázy, doporučuji se nakládat alespoň jednou ročně v moři a pojídat místní stravu třeba v mém oblíbeném regionu ve střední Dalmácii. Doporučuji se tam podívat před a po hlavní sezóně, tedy květen, červen, září, říjen. Služby jsou sice poněkud omezenější a moře může být i chladnější, ale za ten klid a pohodu to stojí. Navíc letos bylo moře první tři týdny v červenci chladnější než v předchozích dvou měsících!

IMG_20180707_143409

   P.S. Syn si přál rybářský prut, tak jsem mu ho koupila. Jeho rybaření ale skončilo bohužel s tím, že ani já ani on nemáme žaludek na to chycenou rybu zabít (i když k večeři by jsme si ji dali rádi) nebo jí i vytáhnout háček z úst ( a dívat se na to, co jsme ji rybařením způsobili) a pak ji hodit zpět. Takže zde jsem jako správný člověk pokrytec. Když ji zabije někdo jiný a ideálně i vykuchá, přeci jen mi chutná.

radanek

Daniela Bohatá, autorka webů:

www.danielabosna.com

www.strednidalmacie.cz

Připravované setkání o VODĚ – zarezervujte si víkend od 18.1.2019! www.milujvodu.cz

 

Dobytek chováme také na mléko:

Děvčica z Ameriky to tu hezky vysvětlila. V ČR je „výroba“ o krapet lepší bez zmíněných znásilňovačů a o něco málo méně oplodňování. Telata jdou každopádně po porodu do klece, to mi potvrdila jedna paní, co v takové „fabrice“ pracovala. Zcela jistě v různých výkrmnách různé metody. V zásadě se mi ale zdá, že fakt pijem něco, co patří telatům a že když už chovat, tak ať se pasou všichni hezky pohromadě a mléko ať si vypije tele…